Ať člověk chce nebo nechce, občas se dostane do situací, které si žijí vlastním životem.
Reaguje se tak nějak samo a nejde to jinak – zažitá tendence mysli je prostě rychlejší.
Stačí k tomu málo – třeba jen „ahoj“ od osoby, se kterou máte různorodé zkušenosti a tím pádem i možnost zautomatizovaných reakcí, a už to jede jak na klouzačce. Místo vlídné odpovědi, která by mohla v ideálním případě následovat, lze jen pozorovat, jak se suše utrousí koutkem úst: „nazdar“… a pozorovatel situace se diví a vlastně i baví tím, že egouš zase nemohl jinak…
Jednak máme skvělou možnost si uvědomit – zvědomit naše reakce na okolí, a přivést je na světlo světa. Uvědomit si, na jaký „háček“ jsme se to chytli. Co za emoce, pocity v nás vyvstává, co nám okolí právě zrcadlí.
A za druhé můžeme sledovat naši vnitřní odezvu na vlastní reakci – co ve mně vyvolává za pocity to, že jsem se zachoval/a takhle. Co v tu chvíli vyvstane ve vztahu ke mně samotné:
– vztek, vina že jsem to zase nezvládl/a, pocit „to ti patří“, strach co to vyvolá, takhle se nemůžu chovat…
nebo
– „jé, už zase jsi byl rychlejší, egouši, příště budu bdělejší“, „vidím tě“ anebo smích nad celou tou božskou hrou:-)?
Na tyto situace a následné obviňování sama sebe doprovázené nepříjemným sevřením celého těla jsem byla expert, věřte mi :-).
Dnes jsem tomuto tréninku vděčná. Když se něco objeví, je to vnímáno jako laskavé provázení a upozornění mé duše – „podívej, tady to ještě úplně neplyne“. Přijímám s nadhledem a vědomím, že to prostě nemohlo být jinak, a že přítomnost vytvořila přesně tu situaci, která je mi šitá na míru, a ve které si mohu uvědomit co je třeba.