Když egouš nemůže jinak :-)

Ať člověk chce nebo nechce, občas se dostane do situací, které si žijí vlastním životem.

Reaguje se tak nějak samo a nejde to jinak – zažitá tendence mysli je prostě rychlejší.

Stačí k tomu málo – třeba jen „ahoj“ od osoby, se kterou máte různorodé zkušenosti a tím pádem i možnost zautomatizovaných reakcí, a už to jede jak na klouzačce. Místo vlídné odpovědi, která by mohla v ideálním případě následovat, lze jen pozorovat, jak se suše utrousí koutkem úst: „nazdar“… a pozorovatel situace se diví a vlastně i baví tím, že egouš  zase nemohl jinak…

Tyto situace jsou velmi důležité, a je úplně jedno, jestli jsou velké či malé.

Jednak máme skvělou možnost si uvědomit – zvědomit naše reakce na okolí, a přivést je na světlo světa. Uvědomit si, na jaký „háček“ jsme se to chytli. Co za emoce, pocity v nás vyvstává, co nám okolí právě zrcadlí.

A za druhé můžeme sledovat naši vnitřní odezvu na vlastní reakci – co ve mně vyvolává za pocity to, že jsem se zachoval/a takhle. Co v tu chvíli vyvstane ve vztahu ke mně samotné:

 –      vztek, vina že jsem to zase nezvládl/a, pocit „to ti patří“, strach co to vyvolá, takhle se nemůžu chovat…

 nebo

–        „jé, už zase jsi byl rychlejší, egouši, příště budu bdělejší“, „vidím tě“ anebo smích nad celou tou božskou hrou:-)?

Na tyto situace a následné obviňování sama sebe doprovázené nepříjemným sevřením celého těla jsem byla expert, věřte mi :-).

Dnes jsem tomuto tréninku vděčná. Když se něco objeví, je to vnímáno jako laskavé provázení a upozornění mé duše – „podívej, tady to ještě úplně neplyne“. Přijímám s nadhledem a vědomím, že to prostě nemohlo být jinak, a že přítomnost vytvořila přesně tu situaci, která je mi šitá na míru, a ve které si mohu uvědomit co je třeba.

Je to Božská hra a jen na nás záleží, jak vážně ji bereme 🙂