Stav BEZ-TÍŽE

TEN stav, když jsou odloženy staré křivdy a bolesti. Ach…

Svoboda, ve které je jen Láska. Přijímající, nesoudící, nehodnotící, objímající. Láskyplné rozpoložení, když si srdce povídají jinou řečí, než ústa mohou vyjádřit. Řečí, kterou mysl nemůže zachytit.

Tak dlouhou dobu se ten těžký náklad nesl až k rozcestí Rozhodnutí, že už nechci dál. Už ho vážně s sebou nebudu dál tahat. Nechávat se jím zatěžovat. K čemu je dobré žít bolesti minulosti? Je to jako každý den vypít panáka jedu a čekat, že budu zdravá a plná sil.

Je úplně jedno, jestli jde o staré bolesti, křivdy, ublížení, zranění… nebo bůhví co dalšího.

Vše, co nemáme ochotu odložit, s sebou neustále vláčíme -všechny tíživé vzpomínky a zážitky.

Jako nůši, kterou táhneme, a naříkáme, jak hrozné to bylo ji celou cestu vláčet a jak už vážně nemůžeme, a co ta cesta před námi – to bude teprve fuška…

Tak to vypadá, když Teď žijeme minulost, která navíc v Teď vytváří budoucnost.

Taky jsem to tak měla. A došla k vnitřnímu rozhodnutí, že už to stačilo. Že nůši odkládám zároveň s minulostí i budoucností.

Vědomě se nořím do TEĎ. Do důvěry v Život.

Je to tak boží. Přála bych ten stav zakoušet všem. Je nesmírně vyživující, prostý otázek, problémů, hodnocení i nálepek. Je to stav prázdnoty, ve které je plnost. Plnost pocitu, že už nic jiného nepotřebuju. Mám ho stále k dispozici. Kdykoli se do něj můžu vnořit a nechat se jím vyživovat.

BÝT DOMA.

Netvrdím, že je to vždy jednoduché. Není. Zvlášť z počátku jsem si často připadala jako soutěžící ve westernové disciplíně. V tomto příměru je důvěra jako sedlo, ve kterém jsem se snažila udržet, a mysl jankovitá kobyla, která se snažila mě v nestřeženém okamžiku ze sedla vyhodit. Často se jí to dařilo…., občas se jí to ještě povede, ale už si z toho nic nedělám. Vím, že stačí zase nasednout a jede se dál 🙂