Všichni jsme TO

… aneb když vědomí skrze nebe promlouvá.

Miluju, když nebe čaruje. Jednou mi doslova učarovalo. Bylo to v nelehkém období po rozvodu, kdy jsem procházela obdobím rozpomínání se. A protože jsem si dobrovolně nevyhradila dostatek času sama pro sebe, mé moudré tělo mi ho vytvořilo samo. Samozřejmě po předchozích upozorněních… které jsem ovšem vyslyšela jen okrajově a nevěnovala jim dostatečnou pozornost.

To se moje duše upomínala. A já jí (sama sobě) nevěnovala dostatek pozornosti. Tak přišel dárek ve formě totálně bloknutých zad. A mě bylo jasné, že už to poslechnu – ani to nešlo jinak. Začala jsem naslouchat tomu téměř neslyšitelnému hlásku, který se už tak dlouho hlásil o slovo. A záda pomaloučku polehoučku začala polevovat. Kdo bolest zad zažil, ví, jaká je úleva si normálně dojít na záchod. Já byla po x dnech bolestí vděčná, že už jsem schopná zase pomalu chodit, i když stylem „prkno“.

Byl mrazivý zimní pozdní večer, sníh mi křupal pod nohama, ledový vítr se činil, a já zabalená až po uši v bundě a pro jistotu ještě omotaná dekou, šla pověsit pár kousků prádla ven na šňůru. Naprosto uchvácená z toho, že už dojdu ven, jsem sledovala jasnou noční oblohu posetou hvězdami a byla okouzlená tou krásou. A najednou se to propojilo. Spojilo se to v celek. A já jsem věděla.

Věděla jsem, že jsem TO. Že jsem nebe, že jsem celý ten prostor. Že jsem to vždycky byla. Že to jsme všichni.

Slovy to nejde popsat. Nejde vystihnout ten stav, kdy je všechno prosycené láskou, a všechno je úplně jedno, jenom to JE.

Trvalo to pár dní. Jasně si vybavuju, jak se hlava divila, jak žasla v pochopení. A taky jak se začala bát, aby o ten stav nepřišla… no, přišla, jak jinak, ale zkušenost už tu byla. Jasná a zřetelná. Nezpochybnitelná.

Později jsem se k ní často vracela, když jsem se učila hledat pevný bod v různých situacích. A ona se zase vracela ke mně. V krátkých či delších záblescích. A já si postupně uvědomovala, jak je  těžké žít oddělenost. Jak mi v tom není dobře. Po malých krůčcích jsem se vědomě vracela do přítomného okamžiku vždy, když jsem se zapomněla v myšlenkách nebo pocitech (a že jsem se ztrácet v pocitech uměla bravurně).

Jde to, jen to v iluzi času může chvilku trvat, než se pomyslný písek v přesýpacích hodinách vědomí si sebe sama přesype, a je ho víc na straně přítomnosti. Ale jde to, a teď si to náramně užívám. Jsou samozřejmě chvíle, kdy se chytnu na háček mysli, z bezpečí přítomnosti vykročím a klidná hladinka mysli se rozhoupe (a to potom, panečku, rychle šupajdí se zase vrátit zpátky), ale klidná pohoda se brzy zase vrátí.

Už si užívám i to. A vím, že každý může. Jen se pro to otevřít a nechat se vést. 🙂

Namasté